Evelyn z Dejzyna dvora
NSDTR
chovná fena
Evelyn se narodila 31. 1. 2012 jako první z šesti štěňat - čtyř fen a dvou psů. Vybírala jsem si ji už cca den po narození, proto se jen stěží dalo podle něčeho řídit - rozhodla jsem se pro ni tedy kvůli pěkným bílým znakům. Můj původní požadavek byl, aby fena byla ta klidnější a stabilnější z vrhu.
Když jsem si pro Evey přijela, zrovna pospávala v ohrádce. Byla jsem příjemně překvapená tím, jak je mírná, nadšeně jsem si ji převzala a odvezla domů. Starší fenka, Chari, která s námi tenkrát bydlela, se na ni kupodivu netvářila ani moc nenaloženě, očividně ji Eveyinčina bezbrannost také zmátla. Samozřejmě to byla past, jak jsem zjistila už o den později.
Evelyn je drobná fenka velmi aktivního charakteru. První rok našeho společného života byl opravdu náročný - Evey se neuvěřitelně snadno vyhecovala a pak běhala, kousala všechno, co mohla, rozškubala mi neuvěřitelné množství silonek a pročůrala postel (poté, co zjistila, že když se opravdu RYCHLE rozběhne proti posteli, sice to do ní napálí, ale zároveň ji to vyšoupne o kousek výš a tím pádem se stihne chytit matrace).
Po pár dnech jsem se tedy rozhodla ji radši brát do školy, aby se chvíle, kdy je bez dozoru, omezily na minimum. Jediný důvod, proč mě za to její vytí a kňourání nevyhodili z tramvaje byl pravděpodobně ten, že Evey byla zároveň neuvěřitelně roztomilá a uměla ty správné zvuky vyluzovat v ty správné chvíle - především pokud bylo v okolí dost rozněžnělých důchodců, dětí nebo nastávajících maminek. Stejně tak spolužáci a přednášející její zvukové projevy nejen že tolerovali, ale naopak z ní byli obvykle unešení. Tak jsme společně přežily první měsíce. Evey rostla pomalu a obecně ji moc nechutnalo.
Čím byla Evey starší, tím byla 1) tišší, 2) divočejší. V půl roce pro ni byla patnácti kilometrová procházka výkon, po kterém si lehla sotva na hodinku, a pak začala znovu divočit. V pěti měsících začala poprvé hárat - byl to spíš takový dvoudenní "pokus", plnohodnotné hárání přišlo až na konci října. K žádnému dospění ovšem nedošlo, naopak se teprve naplno vrhla do puberty. Mě jako vůdce smečky už naštěstí respektovala natolik, že stačilo slovo, aby si přestala "hrát" (čti zuřivě kousat do rukou), ale u jiných lidí to samozřejmě tak dobře nefungovalo. Můj tehdejší přítel, se kterým jsem se tenkrát dala čerstvě dohromady, musel čelit opakovaným útokům hravosti, které, pokud jsem u toho nebyla já, jaksi neustávaly, naopak se stupňovaly. Tenkrát jsme ale odhalili dvě zásadní Eveyinčiny slabosti:
1) Evey MILUJE míčky. Míček míček míček. Míček je nejlepší věc na světě. Pokud máte v ruce míček, Evey se od vás nevzdálí na metr a pokud má ona v tlamičce míček, je to něco jako dálkové ovládání - Evey se málokdy odváží se od vás příliš vzdálit, protože dobře chápe, že když odejde moc daleko, nebudete jí moct ten míček HODIT.
2) Evey je ve skutečnosti trochu zbabělec. Především se bojí: chrastícího sušáku, vysavače a červeného polštářku. Především červený polštářek je pro mě dodnes záhadou, protože jí nedělá problémy u něj spát, nevadí jí položený na posteli, ale jakmile se vezme do ruky a začne se posouvat směrem k ní, zpanikaří a schová se.
Pak příšel den, kdy Evey začala hárat podruhé a všechno se změnilo. Po prvním roce, který byl opravdu náročný a kdy jsem si často říkala, jestli jsem si vybrala správné plemeno, se dostavila nečekaná odměna. Evely se zklidnila, zvážněla. Začala být trochu odtažitější vůči ostatním psům, ale ne příliš, pořád si ráda hraje. Je klidnější, ale jenom doma, venku je pořád báječně hyperaktivní. Miluje práci, má neuvěřitelnou touhu se zavděčit, při loveckém výcviku je soustředěná a pozorná. Začala být mazlivější (bez toho, aby se vám přitom pokusila užužlat ruku). Jakoby si začala vážit toho, že s námi může být. Stal se z ní přesně ten pes, po kterém jsem toužila, když jsem se před několika lety rozhodla pro tollera.
Abych to shrnula pro ty, kteří se v té slohové práci už ztratili nebo rovnou přeskočili na konec, případně abych doplnila něco, co se do mého vyprávění nevešlo:
Evey je opravdu hodně aktivní pes, i na tollera.
Evey měla malou pupeční kýlu - nebyla nijak nebezpečná, její rodiče, sourozenci ani potomci ji neměli, takže jde pravděpodobně o vývojový znak spíš než o dědičný.
Evey má obrovskou chuť do práce a přirozený talent pro lovecký výcvik (narozdíl ode mě).
Evey má sice jasno, kdo je hlavní šéf, ale bez problémů poslouchá i další členy domácnosti.
Evey miluje míčky. Míčky. Míčky. Míčky.
Evey nemá ráda veterináře, ale nakonec se vždycky útrpně podvolí.
Evey si ráda hraje s cizími psy.
Evey nerada spí sama a leze nám do postele.
Evey není zrovna hrdina.
Evey je zrzavá a krásná a má "nádhernou hlavu". :-)
Tak to by asi stačilo... doufám, že kromě těch dobrých věcí jsem dostatečně vystihla i ty horší. Protože mám Evey samozřejmě nesmírně ráda, ale žádný "rodič" by neměl být ke svým "dětem" zcela nekritický. :)